Filipíny

V „Travelbibli“ je u článku o Filipínách, mimo jiné, napsáno, že  … ze 7107 ostrovů si vybere každý …

Bylo pro nás sakra těžké si vybrat. Nakonec jsme museli část cesty vybrat hlavně podle dostupných letenek, abychom v našem omezeném čase stihli alespoň dva tři ostrovy.. Měli jsme sice 17 dní dovolené, ale než jsme se dostali do samotné Manily, bylo pět dní pryč. Né, že bychom byli celý ten čas na cestě, ale sehnali jsme levné letenky z Amsterdamu, a tak jsme ještě víkend před samotnou cestou strávili v této holandské metropoli. Ale to patří do jiného článku…

Nebudu počítat let do Amstru, ale od Amstru jsme nalítali 26 tisíc kilometrů, což bylo 36 hodin čistýho času letadlem. Let do Manily přes Dammam a Muscat a z Manily zpět přes Muscat do Frankfurtu a dál do Prahy. Dále čtyři vnitrostátní přelety, z toho dva vrtulovým letadlem, kde jsme měli vrtuli přímo před oknem, dál dva asi hodinový přejezdy trajektem, spoustu naježděných kilometrů na skútru, naplutých kilometrů na těch jejich loďkách s vahadly, kterým se říká bangka, našlapaných kilometrů pěšky a v neposlední řadě musím zmínit ty stovky vyšlapaných schodů k vodopádům, rozhlednám apod…  😂😂Teď když to tak počítám a píšu, vypadá to, jako bychom celý ten čas byli jen na cestách, ale když vydržíte číst, uvidíte, že relax jsme si dopřáli také. A stálo to za to…

Jedenáct dní na Filipínách není žádné terno, to jsme věděli už od začátku, proto při výběru ostrovů, kde jsme chtěli nějaký čas pobýt a prozkoumat, jsme přihlíželi i k jejich dostupnosti. Letenky do Manily jsme měli koupené přibližně půl roku a celou tu dobu jsme vyčkávali nějaké akce u aerolinek Cebu Pacific nebo Philippine Airlines na vnitrostátní přelety. Bohužel nic akčního na ostrovy, na které jsme chtěli, jsme nezachytili, takže přelety po Filipínách nás nakonec vyšly na stejnou částku, jako cena dostat se do Manily. I z tohoto důvodu jsme nevolili žádné složité přejezdy. Jelikož jsme věděli, že jedním z ostrovů, které chceme navštívit je Coron, tak jako druhý jsme zvolili Siquijor.

Z Amsterdamu do Manily jsme letěli dva dny. Já vím, zní to strašně, ale, bohužel k naší smůle, jsme si nevšimli času u přestupu v Ománu, kam jsme přiletěli po sedmihodinovém letu v deset večer a odlétali až další den v devět ráno. Noc jsme strávili na letišti a bohužel nebyla to poslední takto strávená noc na téhle cestě… Ale na druhou stranu jsme měli docela štěstí, Ománské letiště je nové a některé části byli skoro prázdné a salónky označené jako čítárna se výborně hodily k přespání… Ráno jsme si dali ománskou snídani a po dalších osmi hodinách jsme konečně přistáli v Manile.

Letiště v Manile má čtyři terminály a není mezi nimi možný přímý přestup tranzitní zónou. Spojuje je kyvadlová autobusová doprava. My přiletěli večer před desátou na terminál 1 a odlétali ráno v sedm z terminálu 4. Řekli byste „dostatek času na přestup“, ale když sotva stíháte ten přestupový bus, který jezdí jen do půlnoci a pak bůhví kdy ráno, tak si před půlnocí pěkně zasprintujete… 😂 Stihli jsme to. A čekala nás další noc strávená na letišti…

Tohle letiště, nebo spíš tenhle terminál není zrovna nejpohodlnější... Plastová sedadla s područkami nedávají moc šance na pohodlí, natož pak, když si chcete na chvíli zdřímnout… Na pátou ranní jsme si dali budíka, ale ani nebyl třeba. Prakticky se nám nepodařilo usnout. Už i proto, že všudepřítomná dlažba a klimatizace nejen působily chladně, ale chladné i byly. Člověk by neřekl, že za tím sklem venku se rtuť teploměru teď brzy ráno pohybuje už kolem 25 stupňů… No každopádně se blížilo otevření našeho gatu, tak bylo na čase ho taky najít… Naváděcí panely nás poslaly ke gatu, ale letištní pracovníci, kteří tu pobíhali s cedulemi nás zase směrovali úplně jinam. Tomu říkám zmatek. Zkusili jsme třetí možnost. Našli jsme pracovníka přímo u gatu a toho se zeptali. Ukázal na vedlejší východ, tak jsme tu zůstali. Bylo třeba se už jen zbavit toho teplého oblečení. No nesmějte se… Začátek naší cesty přece začal chladným březnovým víkendem v Amstru. Tam přece nebudeme pobíhat v šortkách a tričku 😂 No a nám se zase nechce 14 dní tahat se s bundami a zimními botami, na to v baťůžkách ani nemáme prostor. Takže hurá do pantoflí a sbohem zimní boty… Necháváme je v gatu (nevešli se do odpadkového koše). Je legrační vidět jak si je místní prohlížejí a zase vracejí na místo. Co taky s nimi tady na Filipínách ⛄, že?? Tak a teď hurá do letadla, náš cíl je na dosah..

Je 6. března půl devátý ráno a po skoro probdělé noci konečně přistáváme. Lítání jsme si teda užili dost. Máme za sebou 16000km ve vzduchu což dělalo 17hodin ⏰, dvě přespání na letišti, Holandskou, Ománskou i Filipínskou snídani a pochopitelně i večeři. Teď ještě hodinku na lodi a jsme konečně na místě..

Jsme v Dumaguette. Konečně se dostáváme z těch studených letištních hal na čerstvý vzduch. Do přístavu to máme cca 3km, tak jsme se rozhodli projít… No nebyl to dobrý nápad. Kde je ten ráj????? 🤔 Z celýho ráje je tu akorát vedro!!! Každý na nás troubí, vypadáme nejspíš divně, když jdeme pěšky. Tady vlastně nikdo nechodí pěšky. No dobrá, berem za vděk nabízenou pomocí v podobě tuktuka a necháváme se odvézt do přístavu. Ani jsme si nemysleli, že je to tak daleko. To bychom se teda sakra prošli… Trajekt v 9:30 nám ujel před nosem, ale ten v deset byl náš. Trajekt 250PHP a Fee 15PHP.

Jsme na Siquijoru. Hodinka v lodi nám fakt stačila. Možná byly lepší ty turbulence v letadle… Jdeme sehnat skútr a dobrodružství může začít..

Hned v přístavu seženete všechno. Všichni se tam na vás vrhnou a prakticky vám splní cokoliv. Od odvozu, úbytka, a je tam i bankomat. My si půjčili skútr (1450PHP/5 dní) a v místní jídelně si dali oběd. měli jsme hrozný hlad, dali jsme si od všeho něco. 😜 Těšili jsme se, až se ponoříme do toho krásného moře, takže naše první kroky vedli k moři… 🌊

Je čas dojet na naše první úbytko. Je nahoře na hoře, v západní části ostrova a vlastně i kousek od přístavu. Nemáme to daleko, ale chvílemi jsme si mysleli, že tam ani nevyjedeme. Ten náklon silnice byl neuvěřitelný. Skoro jsme na tom skútru leželi, abychom se nepřevrátili 😜😜 Čekal na nás „hobití domek“ 😜😜😜😜    Kamp Aninipot- Siquijor’s Campground

Tak první den za námi. Po všem tom cestování to byl nádherný den, ukradli jsme si pro sebe kousek ráje a večer jsme strávili sledováním západu slunce přímo z našeho hobitího domečku..

Je další den. 7.3.2019 Docela jsme se těšili na ráno. Kouzelná představa o noci strávené v pohádkovém hobitím domečku se s každou hodinou v noci vytrácela. Hlučnou klimatizaci jsme museli vypnout abychom vůbec mohli usnout. Ale to jsme zase nemohli, protože se ve chvíli udělalo strašný horko. Zkusili jsme alespoň trochu otevřít dveře, ale to jsme zase měli hrůzu, že něco strašnýho k nám v noci vleze.. Takže po několika nocích strávených po letištích, ani tahle nebyla ta nejideálnější.. A to jsme si mysleli, že únavou padnem a spíme jak zabitý 😀😀 Ale když jsme ráno vykoukli z domku, strasti z uplynulé noci byly pryč.. Nádherný výhled na ostrov byl nezapomenutelný… 😍

Byl čas vyrazit dál. Rozhodli jsme se, že k našemu dalšímu úbytku přejedeme rovnou odtud, necháme tam baťohy a mrknem se po okolí..

Islandia Beach Resort – vybrali jsme si opravdu krásně. Je to tu nádherný… Pohoda, klid, přátelství a dobrota tu na vás dýchá ze všech rohů.. Vidíme tu ještě jeden pár v celém resortu, jinak nikoho. Dáváme si lehký salát k obědu, koktejl, kávu a už se těšíme na pláž. Odpoledne trávíme lenošením na pláži, západ slunce je tu už v šest a je opět nádherný… Na večeři jdeme, teda spíš jedeme do města, nevím jestli to město vůbec je, je tu prostě kolem silnice spousta krámků, stánků s místním jídlem, co tu místní uvaří a pak v kastrůlkách nabízí kolemjedoucím, obchůdků se vším možným a i pár restaurací se tu najde. Nevím jestli je tu turistů tak málo, nejspíš ano, protože ač je sezóna, tak si tu připadáme jako exoti, jak na nás všichni zírají. Asi jsme objevili jeden z filipínských ostrůvků, kam ještě ten turistický ruch nedošel. Tím je to tu ještě krásnější…

8.3.2019 pro nás třetí tady na Filipínách. Konečně jsme se vyspali. Nebo skoro vyspali, všudepřítomní kohouti vás vyspat nenechají. Chovají je tu pro boj. FAKT. Ale každopádně to byla po dlouhé době noc v krásné posteli s tichou klimatizací.. Jdeme na snídani, pak odpočinout na pláž po snídani a přitom naplánovat program na dnešní den.

Lugnason Falls – to je plán na dnešní den…

Tenhle vodopád je nedaleko Napo a San Juanu. Na rozdíl od ostatních, na tento vodopád je vstupné dobrovolné. O toto místo se starají mladí chlapci, kteří tu postavili vlastními silami krátkou stezku mezi všemi vodopády. Lugnason Falls je poslední z 12 vodopádů, takzvanými „Zodiac Falls“, všechny jsou pojmenovány podle znamení zvěrokruhu. Bohužel v době naší návštěvy bylo málo vody, tak návštěva ostatních neměla smysl, neměly vodu… Když se zadíváte na skalní útvar přes který teče voda, vidíte tam tu sloní podobu 🐘 ???

Na zpáteční cestě jsme se zastavili zašnorchlovat si na Tubod Beach. Je tu potápěčské centrum a kromě potápěčské výstroje si tu můžete půjčit i věci jen na šnorchlování. Pláž je krásná a samozřejmě i placená.. 100PHP

Do večera jsme stihli udělat pár nákupů a večeří, při západu slunce, jsme dnešní den zakončili…

Čtvrtý den, 9.3.2019 začínáme krásnou snídaní na pláži. No řekněte, nechtěli byste takhle snídat??? Včerejší nákup v pekárně stál za to. Vzali jsme od všeho něco. Mně nejvíc chutnali ty fialovorůžový 🍪🍪💜💜💜. Nevím s čím byly, ale žádné další nebyly lepší. Už jsme je pak na jiném ostrově neviděli, zřejmě místní specialita… 

Mimochodem, nevíte čí jsou tyhle vajíčka? Nebo spíš prázdný skořápky?? 🐣🐣🐣

Včerejší výlet k vodopádům byl super. Tak to dnes zopakujeme a zajedeme se podívat na Lagaan Falls a Kawasan falls

Lagaan Falls

Kawasan Falls

Na odpoledne jsme si nechali trochu dobrodružství. Chtěli jsme najít tu jejich Secret Beach, ale byla tak SECRET, že jsme měli problém ji najít. Asi po hodině ježdění tam a zpátky, jsme narazili na starší pár na skútru, kterých jsme se zkusili zeptat. Anglicky moc neuměli, ale nejspíš název secret beach jim něco říkal, tak nás nasměrovali. Nevěděli jsme jestli dobře, prostě ukázali přímo do lesa. Po čtvrt hodině šílené jízdy, skoro bych řekla pralesem, kde nám v cestě stály jak skály, kořeny stromů, pak zase měkký písek, jsme se dostali na nějakou pěšinu, která nás dovedla na okraj útesu. Už jsme to chtěli vzdát, když jsme uviděli něco jako zábradlí a pak polorozpadlé schody podél skály. Sice se už stmívalo, ale když už jsme to tu našli, nechtěli jsme se vracet. Bůhví jestli bychom to po druhé našli… Slezli jsme to dolů, ale pořád nás to neuchvacovalo. Prošli jsme zarostlou částí, kde bylo i spoustu naplavených trosek z lodí, polámaných palem, spoustu PET lahví, bot, pantoflí, ale i nádherných mušlí, korálů a kamenů… Ale pohled z druhé strany od moře už byl romantičtější. Koupat se tu ale nedalo, byly obrovské vlny. No na koupání stejně čas nebyl, začalo se stmívat a vidina cesty zpět tou šílenou lesní cestou, nás poháněl dopředu..

Cesta zpět byla podle očekávání. STRAŠNÁ. Fakt. Než jsme se vyšplhali zase k motorce byla skoro tma. No a pak, pokud teda čtete naše články, víte, že Matěj má zálibu ve zkratkách, a jednu opět našel, jsme se tou zkratkou vydali k hlavní silnici. Světlo na skútru bylo jak světlo svíčky v kostele, takže skoro žádný. Cesta vedla docela hodně do kopce, což bylo divný, protože když jsme jeli tam, nepřišlo mi, že jedeme z kopce. No po několikanásobném ujišťování že zkratka, kterou našla GPS je správná, jsem už ani nepípla. Část cesty jsem šla i pěšky, abych odlehčila skútru, protože to co musel projet bylo občas i nad jeho síly. Když už jsme mysleli, že ta cesta nikdy neskončí a i Matěj o té zkratce pomalu začal pochybovat, jsme narazili na místního zemědělce co tu nejspíš pásl dobytek. Zajásali jsme huráááá, já při tom šlápla do h…a, ale čert to vem, hlavně že nás navedl na asfaltku. Tentokrát jsme to s tím časem pěkně natáhli. Vrátili jsme se domu hladoví a zmrzlí. Tady pokud nejste ve městě, se prostě nenajíte. Se západem slunce tu všechno zhasne…

Je pátý den. 10.3.2019 Už večer jsme zjistili, že nám pár věcí chybí. Ztratila se powerbanka a s ní i kabely k mobilu a taky jeden šnorchl s brýlemi. Došli jsme k závěru, že nás musel někdo okrást, když jsme byli na té Secret Beach. Věci jsme nechali ve skútru a nejspíš jsme ho špatně dovřeli. A to jsme si mysleli, že jsme tam byli sami… Byla neděle a my jsme nevěděli jestli tu v neděli mívají obchody otevřeno. Na recepci nám doporučili elektroobchod v San Juanu. No jiná možnost nebyla. Měli jsme vybitý mobily a jediný kabel, který fungoval, nám byl ukraden. A v mobilu jsme měli vše, včetně letenek!! (Měli jsme sebou dva, ale jeden přestal fungovat hned po příjezdu) Takže program byl daný, prvotně sehnat kabel a pak, když už jsme tak krásně začali s těmi vodopády, nás čekal další, a to Cambugahay Falls. Po něm jsme chtěli ještě dojet na vyhlášenou pláž Salagdoong Beach na západní části ostrova.

Byli jsme tady poslední den, tak jsme si to užívali. Cestou jsme viděli i něco málo rýžových polí, měli jsme ten nejúžasnější fast food na ostrově a i tam, kde to dřív při odlivu nijak krásně nevypadalo, tak teď když moře nechybělo, bylo to prostě dokonalé… 😍

11.3.2019 šestý a poslední den tady na Siquijoru.

Dnešní plán je daný. Přeplout do Dumaguete. Odtud pak letíme do Cebu, kde přestupujeme na let do Busuangy (Coron). Lítání máme naplánováno na noc, aby nám to neubíralo už z tak omezeného času tady na Filipínách. A jelikož lety jsou v řádu hodin a nezaberou celou noc, tak nás opět čeká noc na letišti. Jediné co zbývalo vyřešit bylo, jak strávíme čas do večerního odletu. Varianty byly dvě, buď strávíme den ještě na Siquijoru, nebo hned ráno přeplujeme do Dumaguete, strávíme čas tam a večer letíme… Vyhrála druhá varianta. Siquijor jsme už projeli a vidět něco nového je vždy lákavější.. 😉 Dali jsme si kávu, zabalili a vyrazili… 🏍

V přístavu jsme vrátili skútr, na oplátku jsme dostali zpět své doklady a naše cesta mohla pokračovat dál. 

Plavba do Dumaguete (280PHP + 28PHP  Fee) proběhla dobře, i když zpočátku jsme se báli na tu zrezivělou loď vůbec nastoupit. V přístavu jsme si dali oběd a začali jsme hledat někoho, kdo by nám půjčil skútr. Lidí co půjčovalo bylo dost, ale problém byl ten, že jsme chtěli skútr pouze na odpoledne, ale to pro ně nebyl nejspíš kšeft, a tak nechtěli ani smlouvat. Nakonec jsme jednoho ukecali na 440PHP. Neměli jsme moc času, ve městě se nám zůstávat nechtělo, tak výběr nejbližší atrakce byl jednoznačný… Vodopády. A hned dva.. Casaroro Falls a Pulangbato Falls Valencia. 

Casaroro Falls

To jsme si teda dali. 350 schodů. Buď betonových nebo těch šílených drátěných. Moje fóbie opět dostávala zabrat… Dolů to nebylo tak hrozný, ale pomyšlení, že to zpátky budeme muset vyšlapat?! 😳😳 Mysleli jsme si, že když to slezeme dolů, že tam ten vodopád bude. Bohužel čekala nás ještě dobrá 20-ti minutová cesta bahnitým terénem kolem vody, někde i vodou s roztroušenými balvany a popadanými kusy skal všech velikostí. To že jdeme správným směrem nás utvrzovalo to, že hluk padající vody byl neustále hlasitější…

Cestou k druhému vodopádu jsme projížděli kolem kouřící hory. A nejen kouřící, taky bylo kolem dost smradu… Docela nás to vystrašilo, mysleli jsme, že začíná soptit sopka… Později jsme si to googlili a zjistili jsme, že z hory vycházela opravdu síra, což byl jeden ze signálů, že Mount Talinis je aktivní sopka. Pokud k těmto vodopádům pojedete, nenechte si to ujít, je to opravdu zajímavá podívaná..

Pulangbato Falls Valencia

Pulangbato Falls je jedním z takzvaných Twin Falls of Barangay Malabo a nachází se v údolí Red River. Jak název napovídá, Twin Falls se skládá ze dvou vodopádů, pocházejících ze dvou různých zdrojů. Jeden je čirý a úzký, a stéká po skále do jezírka, které je z jedné strany zabetonované a vytváří tím takový přírodní bazén, ale se sakra ledovou vodou… Ten druhý je známý jako Pulangbato (Pula, znamená červenou a „bato“ zase skálu). Voda tu stéká po stěně pokryté usazeninami síry a proto působí oranžovo až červenou barvou. Pulangbato Fall má výšku přibližně 10 metrů. Voda pochází z řeky Okoy na úpatí hory Talinis, potenciálně aktivní sopky. Ale i přes přítomnost síry, je koupání ve vodopádech povoleno. Pravdou ale je, že tam sotva vydržíte po kolena, abyste si udělali fotku. 😂 Kousek od vodopádů je i vřídelní pramen Red Rock Sulphur Hot Spring, s teplou sirnou vodou, která má prý léčivé účinky. Tam jsme se už ale nedostali. Začalo se stmívat a nás čekala cesta na skútru zpět do Dumaguete na letiště.

Kolem sedmé jsme už byli na letišti, čekal nás třičtvrtěhodinový přelet do Cebu, kde opět strávíme noc na letišti…

Nevím jak nazvat noc, při které spíš bdíte než spíte… No každopádně odlet v 5:15 hod znamenal její ukončení. Let do Busuangy (Coron) trval celou hoďku a půl a za tu dobu se nám podařilo úplně nejlíp usnout a trochu si i pospat. Přeci jen nás čekal nabitý den. Dnes jsme se měli potkat s přáteli, kteří jsou na Filipínách poslední den. No a kolem osmé jsme si již dopřávali ranní kávu u nich na terase… 😊

12.3.2019 sedmý den – Coron

Měli pro nás překvapení. ❓❓🎁 Nejen, že nám ukázali, kde se nejlépe najíme, kde se dá dobře nakoupit, kde dělají nejlepší jerky, ale i nás seznámili s majitelem lodě, na kterého jsme se mohli obracet s žádostí o výlety na okolní ostrovy, aniž bychom museli platit provize agentuře, která tyto výlety organizuje. No a na jeden takový výlet nás i vzali. A nejen to, cestou koupili rýži a ryby od místních rybářů a na pláži nám je kapitán i ugriloval. Co si přát víc… ❤️ A pak přišlo na řadu to překvapení. Byli jsme na nádherné pláži, nikdo nikde a prý… „Najděte si to překvapení..“  No našli jsme ho, ale nejlépe bylo vidět při pohledu shora. ❤️😍

Byl to krásný den. Plný dojmů jsme se vraceli do města. V přístavu je obrovské tržiště, kde nakoupíte snad úplně všechno. Je to tu úplně jiné než na Siquioru. Tam je klid a turisty zatím nepokořená země. Tady je všude plno. V přístavu, ve městě, v restauracích. Seženete všude všechno, od wifi až po skútr… Na doporučení našich přátel jsme se v přístavu i najedli, a to i celkem levně… 

V našem úbytku, které mělo asi 3×3 metry 😂 jsme si dali sprchu a na večer jsme měli domluvenou ještě jednu společnou akci s přáteli – Maquinit Hot Spring. Jsou jedním z mála horkých pramenů slané vody na světě. Třicetiminutová jízda po vymleté prašné cestě se spoustou děr byla náročná. V areálu jsou k dispozici dva bazény teplé slané vody. Říká se, že voda se zahřívá sopkou a pramení do dvouúrovňového kruhového bazénu. Dno a stěny bazénů jsou pokryty oblázky a celý areál je obklopen mangrovníky, které tak  vytváří přírodní plot. Teplota bazénu se pohybuje mezi 37°C a 40°C. I když nebyla žádná zima, přeci jen trochu trvalo než se naše těla přizpůsobila teplotě. Prý se zde nemá zůstávat moc dlouho a to jsme asi podcenili. Možná i toto byla příčina nevolnosti další den ráno. Nebo že by to bylo jídlem…??

13.3.2019 osmý den

Jak už jsem zmiňovala výše, neprobudili jsme se právě fit. Žaludek na vodě nám nedovolil moc se vzdalovat od úbytka. Prozkoumali jsme tedy okolí, nakoupili něco suchého k snídani 😀 a plánovali něco na odpoledne, pokud by nám tedy bylo líp. Stalo se, tak jsme si na odpo půjčili skútr (300PHP) a objeli pobřeží směrem na východ. Měli jsme třeba krásný výhled na ostrovy Siete Pecados. Mrkli jsme se i na několik pláží a na jedné i chvíli zůstali. Za všechno tu musíte platit, tak i tady zaplatíte, Například na Cabo Beach je to 50PHP/os. Na zpáteční cestě jsme si ještě vyběhli na Mount Tapyas. Píšu vyběhli, ale věřte, že i takový tam byli. Je vysoký 210 metrů. Pokud můžu mluvit za sebe, tak já jsem těch víc jak 700 schodů sotva vylezla. Ani vás neuspokojí to, že každá zdolaná stovka schodů je vymalovaná na zemi. Těsně pod vrcholem jsou obří písmena s názvem ostrova a hned za nimi, na vrcholu, se tyčí obří železný kříž. Původně byl dřevěný, ale byl v roce 2013 zničen tajfunem Haiyan. Když jsem se po tom výstupu dost vydejchala (Matěj už samozřejmě řádil s dronem) mohla jsem konečně obdivovat ten úžasný výhled. Nádhera. Těch 700 schodů bylo hned zapomenuto… Byli jsme tak uchváceni, že jsme málem prošvihli západ slunce.. 🌅

Tak nakonec to byl vydařený den. Dokonce večer jsme se, již řádně vyhladovělí, zastavili i na oblíbené street food.

14.3.2019  devátý den

Už včera, při zpáteční cestě z tržnice, jsme se zastavili v agentuře poptat se po výletě. Vím, psala jsem, že využijeme místních rybářů a pronajmeme si soukromou loď a nebudeme tak platit zbytečně provizi. Ale dali jsme hlavy dohromady a jednoduchými počty, počítáme-li cestu a ještě tu jejich daň za vstup na ostrov, jsme došli k závěru, že by nás to vyšlo dráž. Pokud bychom tedy cestou nepotkali partu lidí, která by chtěla jet s námi.. ale na to času moc nebylo. Jet na výlet pořádaný agenturou má totiž tu nevýhodu, že nemůžete zůstat libovolně dlouhou dobu na místě, které se vám líbí. těch výletů je nespočet a jednoznačně vám ukáže to nejlepší z Coronu. Ale v každé „tour“ bylo něco, co jsme chtěli vidět… Vymysleli jsme tedy takový plán, že dnes koupíme výlet přes agenturu a další den mrknem tam, kde se nám bude líbit, nebo se necháme odvézt na ostrov nebo pláž, která v daném výletě nebyla. 

Vybrali jsme tedy: CORON ISLAND ULTIMATE TOUR – zahrnuje Kayangan lake, Twin Lagoon, Skeleton Wreck, CYC Beach, Skeleton Beach, Coral Garden, Siete Pecados. 1300PHP/os

Ráno jsme tedy dali rychlý kafe a lívance s javorovým sirupem a mazali jsme do agentury. No a tam už to šlo ráz na ráz. Naložili nás do tuktuku a odvezli do přístavu k lodi. Naštěstí byla druhá v pořadí, tak jsme nemuseli přelézat asi pět lodí, abychom se dostali na tu naší, jako to bylo ten první den s našimi přáteli. 😂 No a co víc dodat, bylo to krásný krásný krásný 😍. A na Atwayan Beach jsme ještě dostali oběd. Fotky mluví za vše…

15.3.2019 desátý den

Dnes je poslední den tady na Coronu. Zítra odjíždíme.. Takže dnešní plán je dopoledne Kingfisher park (tzn. 300PHP/půlden skútr a 300PHP/os vstupné+kapitán kajaku 😂) a odpo prošmejdíme ještě naposledy město, nakoupíme pár kýčovitých suvenýrů a nějakou dobrou véčou tu pobyt zakončíme…

A něco málo z Coron Town…

16.3.2019 jedenáctý den

Je ráno, káva dopitá, účty vypořádaný, taxi od večera objednaný na půl devátou ráno (300PHP), tak balíme kufry, vlastně baťůžky a mažeme zas o dům dál.. Máme před sebou 80-ti minutový přelet vrtulovým letadlem do Manily. Chvíli po poledni už přistáváme v Manile. Bereme taxi a směrujeme do úbytka. Při výběru ubytování jsme přihlíželi k tomu, co bychom chtěli v Manile vidět. Vyhrála čtvrť Quiapo. Jednak jsme chtěli vidět tu jejich obří tržnici a pak to bylo jen kousek do čtvrti Intramuros, kam máme hlavně namířeno. A víte, že samotné město má rozlohu pouze 43km² a žije tu 1,8mil obyvatel??? Je to město s nejhustším osídlením na světě. Spolu s dalšími 16-ti obcemi je součástí regionu Metro Manila, které tak působí jako jedno velké město. Ovšem s rozlohou skoro 620km². Ale to všechno si můžete vygooglit, to byla jen zajímavost, která ohromila i nás…

QUIAPO je něco jako naše „staré město“. A tržnice Quiapo Market, do které jsme měli namířeno, byla postavena španělskou koloniální vládou v roce 1851. Byla sice několikrát přestavěna, ale některé části, kor ty u řeky, vypadají dost otřesně. Několikrát jsme i viděli válet se lidi v přístřešcích z kartónů, no a nepřejte si to tam cítit… 🤑 My jsme kousek tržnice prošli, ale moc do hloubky jsme nezacházeli, abychom se pak vymotali ven. 😀 Dali jsme si tu oběd a zamířili jsme k mostu přes Pasig River do čtvrtě Intramuros… 

INTRAMUROS (z latiny „uvnitř zdí“)  je historické centrum a nejstarší čtvrť Manily. Španělský dobyvatel Miguel López de Legazpi položil základy už v roce 1571. Na ochranu obyvatelů byla postavena řada kamenných zdí a opevnění a vzniklo tak ohraničené území o rozloze 0,67 km2. Uvnitř hradeb pak vzniklo Intramuros, jako hlavní město španělské východní Indie. Španělská architektura je tu znát na každém kroku. My jsme si po vstupu prohlédli část hradeb, pak Basiliku Menore at Kalakhang Katedral ng Kalinis-linisang Paglilihi (baziliku Neposkvrněného početí Panny Marie) před parkem Plaza de Roma, pak jsme přešli k parku Plaza Moriones, který navazuje na Plaza de Armas, který je ústředním náměstím Fort Santiago. Odtud jsme pak jeli sockou, o které jsme vůbec netušili jestli jede k našemu úbytku. A k němu jsme skoro i dojeli.. Ale neptejte se na číslo nebo linku, to fakt nevíme, řídili jsme se nápisy na autobusech, pokud se nám je podařilo vůbec přečíst 😀. Každopádně jízdné se platí až u řidiče a pokud vám porozumí kam chcete jet, tak vám i ukáže abyste vystoupili. Což byl i náš případ. A tím skončilo naše putování po Filipínách. Nařídili jsme budíka na něco málo před pátou, objednali na recepci taxi a po dlouhém dni jsme usnuli hned. Vlastně nás ani nic nebudilo, náš pokoj neměl okno… 😂😂😂

Paalam na!

This error message is only visible to WordPress admins

Error: API requests are being delayed. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Error: API requests are being delayed for this account. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram Access Token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.