image004

Neapol, Vesuv, Pompeje

 Kdo viděl Neapol, nemůže být nikdy smutný! Tak zvolal v euforii nad krásami Neapole německý básník Goethe.

Jak jinak zjistit zda měl pravdu, než-li se o tom osobně přesvědčit.

 

 

Rozhodli jsme se strávit prodloužený víkend na konci června právě v této části Itálie.

Je něco málo po šesté hodině ranní a my přistáváme v Neapoli. Na letišti ještě vyřizujeme půjčení auta, které jsme měli zabukované již z Česka, a kolem osmé již vyrážíme směr centrum. Měli jsme dopředu naplánováno co všechno bychom chtěli v Neapoli vidět, ale je nám jasné, že všechno za jeden den nemůžeme stihnout.

Říkaji: “Neapol je krásná, levná, divoká, hlučná, špinavá, neudržovaná, velká a zmatená.” Jdem to prozkoumat!

 

Po zhruba půl hodince přijíždíme na parking nedaleko stanice metra Vanvitelli, který jsme vybrali právě z důvodu blízkosti nejen metra, ale i plánovaných návštěv památek. Ale byla to perná půlhodinka. Musíte mít nervy ze železa, jinak to nejde. Mně teda dlouho trvalo než jsem si zvykla , že místo blinkru se tady používá klakson. Takže jsem na sedadle leknutím pořád nadskakovala jak na jehlách. Prostě pruh nepruh, přednost nepřednost, tady prostě platí, kdo dřív přijede, ten jede první. Ale já neřídila, Matěj to odnesl 🙂 Každopádně po téhle jízdě už nás ani nepřekvapilo jednání v parkingu, něco jako: dej mi klíče, zaplať, jo a přijdeš tak v pět, jo??? Jen jsme zírali. Ale už dost k cestě. Bereme batůžky (pro jistotu jsme je v autě nenechali) a jdeme do města.

Naše první kroky vedou na hrad Castel Sant’Elmo, neboli, hrad svatého Eliáše. A to bychom ani nebyli my, abychom si nevymysleli nějakou tu zkratku. Po chvilce zjišťujeme, že onen vstup, ke kterému zkratka vedla, byla zamčená zamřížovaná brána, kterou tam fakt nešlo vstoupit. Tentokrát se gps nemýlila, a my se s těžkými batohy na zádech vracíme a podle navigace docházíme ke vstupu s malým, cca půlhodinovým zpožděním. Hrad, ve kterém je dnes muzeum historie umění, stojí na pahorku Vomero a je odtud nádherný výhled na Neapol i na podkovu Neapolského zálivu s ostrovy Capri a Ischia pod masivem Vesuvu. Tady skutečně dáváme Goethemu za pravdu.

 

Krátce po poledni odcházíme na metro, je čas na další prohlídku. Metrem jsme okouzleni. Prý se řadí k nejhezčím na světě. Funguje jako jakási umělecká galerie. Například ve stanici metra Toledo, si budete připadat jako pod mořem, stanice Universita zase září všemi barvami, stanice Garibaldi zase upoutá svými vznášejícími se jezdícími schody, stanici Dante zase obklopuje spousta uměleckých děl, interiér stanice Municipio, zase zdobí historické předměty vykopané při jejím stavění. Bohužel nemáme čas je všechny vidět, ale určitě by to za to stálo. My  vystupujeme ve stanici metra Museo, kde by měla stát replika sochy Herkula, ale tu nikde nevidíme. Naším cílem je Museo Archeologico Nazionale di Napoli. Jeho sbírka zahrnuje díla z řeckého , římského a renesančního období a zejména římské artefakty z nedalekých Pompejí. Nechceme Vás unavovat nějakými historickými daty, ty si můžete každopádně vygooglit na wikipedii, ale pár zajímavostí od nás stejně dostanete. Kromě několika velmi dobře zachovalých egyptských mumií, je tu třeba i tajná sekce, ve které můžete najít sbírku erotických fresek a soch. Nás asi nejvíc zaujal model Pompejí vyrobený v 19. století, je velmi detailní a pomáhá představit si, jak to vypadalo před erupcí. Tomu pomáhá i promítaný film o samotné erupci, od toho, ačkoliv o Pompejích bylo natočena už řada filmů, jsme se nemohli odtrhnout…

Je něco po čtvrté hodině a hlad nás donutil krátkou procházkou se od Muzea přesunout někam do centra. Šli jsme prostě s davem. Na jednom náměstí jsme zůstali užasle stát, protože vysoko nad námi na laně tančila dívka v kostýmu se spoustou závojů. Kolem dokola bylo spoustu restaurací s venkovním posezením, tak jsme jednu vybrali a zůstali. Sice než nám upekli pizzu jsme stihli vypít dva džbánky vína (ne že bychom byli alkoholici, prostě jim to dlouho trvalo…), ale čekání stálo za to. Byla výborná. A vlastně letos první pravá italská!!!

Řádně posilněni, nutno podotknout i alkoholem, pokračujeme dál. Vybrali jsme uličku, která se na mapě jmenuje Via San Gregorio Armeno, ale Neapolitánci jí říkají Via dei Presepi. Pokud si myslíte, že severní města jsou typické pro své vánoční trhy, tak Neapol nese prapor prvenství vánočního města par excellence. V této ulicí, v srdci historického centra, jsou Vánoce prakticky po celý rok a řemeslníci tu předvádějí své umění všeho druhu. Je tu i historická socha Maradony, kterou Neapolitané oslavují  jako božstvo.

Měli jsme oči navrch hlavy. Nevěděli jsme na co se dřív dívat. Ať už to bylo ovoce, či zelenina, koření, nebo všelijaké oleje, různé postavičky, sošky madon, betlémy, ozdoby, šperky, cukroví, oblečení, prostě na co si vzpomenete..

Zdaleka jsme ani všechno neprohlédli a už se stmívalo. Čekala nás ještě asi hodinová cesta do úbytka tak jsme se pomalu směrovali k metru. Tentokrát od stanice Piazza Garibaldi. Cestou jsme ještě míjeli krásnou, z bílého mramoru postavenou gotickou katedrálu, Santa Maria Assunta ze 14.století. Pak jsme se chvíli prodírali davem lidí v úzké uličce, a to jsme zjistili, že právě stojíme před nejstarší pizzerií na světě. První pizzu tu vyrobili již v roce 1870. Na tuhle jsme už ale neměli čas.. Rychlý přesun metrem, asi deset stanic, a už vystupujeme kousek od auta. Auto nám vrátili, což bylo fajn a my už dál upalujeme směrem k Vesuvu, kde bydlíme.

 

Bydlíme v obci Boscotrecase, 20km od Neapole, přímo pod sopkou, a asi 4km od centra Pompejí.

Náš třípatrový apartmán v soukromé vile je mezi Neapolským zálivem a Vesuvem.

Jo a mimochodem …. při hledání našeho úbytka jsme projížděli tak úzkými uličkami, že v jedné z nich jsme v zatáčce bohužel nedostatečně zlomili auto a odřeli jsme blatník. Příští dva dny jsme sháněli příslušnou pastelku, abychom to zamaskovali 🙂

První noc byla celkem vzrušující. Neustále byly slyšet rány neurčitého původu, ale s vědomím toho, že za barákem je činná sopka, moc klidná ta noc nebyla. Zato ráno bylo úžasné. Konečně jsme viděli to, co jsme si doteď mohli jen představovat. Výhled na sopku byl velkolepý. Pohled na majestátnost sopky nás naprosto uchvátil. Udělali jsme několik tisíc fotek, dali jsme si krásnou snídani na terase a připravovali se na návštěvu Pompejí.

Vstup do Pompejí za sníženou cenu 7,50 EUR místo 15 EUR mají všichni obyvatelé Evropské Unie, na pokladně stačí ukázat pas nebo občanku. Dostanete i mapu areálu archeologického parku v Pompejích, bude se vám hodit, protože areál je opravdu rozlehlý.

Je super jak si v dnešní době můžeme obstarat informace, které vás zajímají. Třeba to, že Pompeje bývaly významným městem pod správou Říma do doby, než je pohřbila sopka Vesuv v srpnu roku 79 n. l.. Obyvatelé tehdejších Pompejí se domnívali, že sopka je již dávno vyhaslá, proto nebrali v potaz varování, které jim vulkán s předstihem dával. Nepřikládali velký význam ani tomu, že vyschly veškeré studny. Když sopka vybuchla, sopečný prach zaclonil slunce a město bylo definitivně pohřbeno pod nánosem lávy a sopečného prachu. Erupce trvala tři dny a vrstva zaschlých sutin a prachu sahala do výšky 6 metrů. Tehdy, v důsledku otravy jedovatými plyny, tu zemřelo přibližně 10 000 lidí. Při výbuchu vulkán vydal tolik energie jako při sto tisíci výbuchy jaderné bomby v Hirošimě. Přesto však z globálního hlediska nešlo o nějak rozsáhlou explozi, neboť v osmibodové škále VEI je hodnocena jako 5 – 6, vyvrženo tedy bylo zhruba jeden až deset krychlových kilometrů sopečného materiálu.  

Pompeje spolu s dalšími zničenými městy čekaly na své odhalení až do 18. století, kdy byly objeveny. Od 19. století probíhal v oblasti rozsáhlý archeologický průzkum, který odhalil nejen trosky budov, lidské pozůstatky, jejichž sádrové odlitky dokumentují poslední děsivé vteřiny života Pompejanů, ale i celou řadu nástěnných maleb. Pompeje jsou neuvěřitelné.

6-ti metrová vrstva popela zasypala starořímské město a jeho znovuobjevení šokovalo tehdy puritánskou veřejnost. Všudypřítomné erotické fresky a milostné výjevy tehdejší historiky vyděsily natolik, že považovali zlobu Vesuvu za boží trest.

Město je unikátním způsobem zakonzervováno a díky tomu máte možnost udělat si přesný obrázek, jak vypadal život v 1. století n. l..

Nás překvapilo, jak jsou obrovské. Zabralo to celý den a bylo to neuvěřitelné. Byl to zážitek, procházet se po ulicích vykopaných zpod sopečného prachu. Na každém kroku se musíte těm lidem i jejich architektuře obdivovat.

 

Pompeje dlouho fungovaly jaksi samospádem a bez údržby, nicméně tato doba právě míjí. V nedávné době spadly dvě budovy ve městě, zřejmě následkem intenzivních dešťů, podmáčené půdy a dlouhodobého poškození z vystavení zdiva venkovním vlivům. Sice nedošlo ke ztrátám na životech, ale stejné bylo provedeno šetření, které odhadlo náklady na nutné opravy budov města na asi 335 milionů dolarů. V současné době je tak přístupná jen třetina budov, kterou mohli navštívit turisté v šedesátých letech, a situace bude jen horší.

 

Zkáza Pompejí zajímá lidstvo už spoustu let, dnes se na zbytky města můžeme jet kdykoliv podívat. Samotná zkáza Pompejí proběhla bleskově a nevyhnutelně, což je k zamyšlení i pro možný budoucí výbuch sopky, na jehož úpatí dnes pro změnu leží třímilionová Neapol.

Co více o Pompejích? Doporučujeme je navštívit a okusit naživo, nasát atmosféru… Pro nás byla návštěva  města, umocněná i shlédnutým filmovým dokumentem, nejen nahlédnutím do dávné historie a úžasným vizuálním zážitkem, ale i podnětem k zamyšlení

Třetí den jsme měli v plánu pokořit vrchol Vesuvu.

 

Čekali jsme, když Vesuv patří mezi činné sopky, že alespoň uvidíme v kráteru stoupat kouř z hluboké černé díry, ale dno kráteru je zasypané. Žádná bublající láva, jen tu trochu smrdí síra a občas jde zpod nějakého kamene tenký proužek páry. Žádné peklo.

Vesuv se tyčí nad městem a láká všechny, kteří mají odvahu vypravit se na vrchol jediné činné sopky v Evropě. Měří 1 279 metrů a řadí se mezi tzv. stratovulkány. Jeho základ tvoří hora Somma. Poslední velký výbuch proběhl v roce 79 n. l., kdy bylo zničeno několik měst včetně slavných Pompejí.

Během této erupce bylo do atmosféry uvolněno velké množství jedovatých plynů. Mrak, který výbuch vytvořil, sahal do výšky až 37 km. Další erupcí byl výbuch roku 1631, ale následky erupce nebyly tak fatální jako v prvním případě. Roku 1944, kdy Vesuv vybuchl naposledy, byla zničena lanovka, která vozila turisty ke kráteru. Dnes se do útrob této mohutné hory, musíte vydat po svých. Celkově nastoupáte jen 187 výškových metrů se zázemím několika občerstvovacích stanic po trase.

Na samotný vrchol sopky vede užší kamenitá cesta. Trasa začíná na parkovišti u vstupu do Národního parku Vesuv ve výšce 1 000 m n. m. Auto musíte nechat za 5 Euro cca ve výšce o 200m nižší. Ale nezoufejte, za další 2 Eura vás minibus ke vstupu odveze. Vstup do Národního parku je 10 Euro. Vyšlápnout to už musíte sami :-).

 

Je to turisticky vyhledávaná lokalita, takže osamoceni tady určitě nebudete. Jen počítejte s tím, že na vrcholku je o něco větší zima. Cestou můžete obdivovat výhledy na Středozemní moře i Neapol. Můžete se také pokusit zahlédnout Pompeje. V tu chvíli si možná uvědomíte její ničivost. Město je totiž od Vesuvu vzdáleno cca 8 kilometrů. Nezapomenutelné jsou i pohledy do kráteru dolů do hloubky lehce přes 200 metrů. Mysleli jsme si, že kráter lze celý obejít, ale podél kráteru se lze projít pouze na straně přivrácené k Tyrhénskému moři a zase zpátky. Na konci této stezky je stánek s upomínkovými předměty.

Mezi tradičními suvenýry, které se na Vesuvu nabízejí, najdete pohledy, knížky o Vesuvu i šperky a další předměty vyrobené ze sopečného kamene. Zkuste také bílé, červené či růžové víno Lacryma Christi (Kristovy slzy), které se pěstuje pouze na úrodné půdě na úpatí sopky. Kristus prý uronil slzy, když se naposledy podíval na Zemi a uviděl krásnou Neapol. Poté se podle legendy na nehostinném povrchu sopečné lávy první keříky vinné révy ujaly.

My chutnali tradiční limoncello a meloncello, které jsme si i koupili domů. Zůstali jsme tu asi půl hodinky, udělali dalších tisíce fotek 🙂 a pak se pomalu vraceli dolů.

Byl čas na relax. Zasloužili jsme si ho. Sjeli jsme až dolů k moři do Torre del Greco na pláž Lido Miramare s černým lávovým pískem.. Na pohled se moře zdálo temné, studené a špinavé, ale byli jsme překvapeni jeho průzračností.. Černý písek byl kam dohlédneš a ačkoliv byl konec června, voda byla fakt dost studená.. Večeři jsme dali v místní rybárně, kde na nás dost divně koukali když jsme si poručili těstoviny. Fakt nevíme proč :-o….

No a dál už jen zabalit, ráno ještě snídaně na naší krásné terase pod Vesuvem a hurá na letiště. Obědvat už bohužel budeme v práci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *