Věčně zelenému ostrovu se právem říká “evropský Karibik”.
Pyšní se panenskou přírodou, dlouhými písčitými plážemi a mořem v barvě smaragdů.
Sardinie je také někdy nazývána rájem pěti barev. Růžová symbolizuje plameňáky a divoké růže, zelená zase lesy, žlutá slunce, modrá moře a oblohu a poslední barvou je stříbrná, symbolizující historické město Nora.
Někdy se jí říká i „ostrov pastýřů“ (isola dei pastori), ovčí stáda jsou hlavně v jeho vnitrozemí tradiční součástí krajiny. A právě Sardinie vyprodukuje většinu typického italského ovčího sýra pecorino romano.
Sardinie je druhý největší italský ostrov. Od francouzské Korsiky ho dělí jen úzká mořská úžina “Bonifácký průliv” a z mnoha míst severovýchodního pobřeží Sardinie jí tak můžeme spatřit. Tenhle ostrov je plný protikladů. Zatímco v odlehlých vysokohorských osadách ve vnitrozemí jako kdyby se zastavil čas, tak v přímořských letoviscích se budují nové turistické komplexy. Nabízí jak divoké hory, tak poklidné pláže.
Mapka navštívených míst pro lepší orientaci
Je pátek 30.června 2017 něco málo po 18hod a my odlétáme směr Sardinie (4700,-/letenka). Máme dvouhodinový přestup v Římě a v Cagliari přistáváme něco málo před půlnocí.
Tak tuhle cestu si teda budeme pamatovat. Jelikož jsme přiletěli takhle pozdě, rozhodli jsme se u letiště přenocovat. Zvolili jsme úbytko v docházkové vzdálenosti a volba padla na Sweet Sardinia Apartment. Mysleli jsme si, že to bude nějaký apartmán ve vile, ale byla to celá třípatrová vila. No, ale to není to, co chceme zmínit. Tohle, to byla třešínka na dortu. Důležitý bylo, že jsme se tam vůbec dostali. Na mapě bylo to úbytko prakticky vedle letiště, což se nám líbilo, ale netušili jsme, jak velký problém je, když mezi tím úbytkem a letištěm je dálnice… 
No, a když mapa ukazuje leteckou vzdálenost cca 400m, tak pěšky to bylo skoro 4km. No a když k tomu přidáte nějakou tu zkratku, tmu, cestu přes pole s kukuřicí, spoustu strašidelných neidentifikovatelných zvuků, slabý signál pro navigaci, celkem těžký batohy na zádech, je z toho fakt dost náročná cesta. Prostě děs a hrůza. 😲 Přišli jsme až někdy kolem druhé ráno a ještě jsme měli problém se do vily přes všechny ty zámky dostat. Sousedům se nejspíš něco nezdálo a ráno nás, k našemu údivu, budila policie. 🚓 Nakonec, se ale vše vysvětlilo, a sardinské dobrodružství mohlo začít…
Je druhý den ráno, sobota 1.7.2017 a dnešní cíl je jasný. Musíme pro auto, to znamená zase zpátky na letiště do půjčovny aut 🚗 (5700,-/7dní). A pak se přesouváme o cca 300km dál na sever ostrova, kde je naše úbytko pro první polovinu dovolené. Cestou prozkoumáme ještě pár míst, které jsme si u snídaně vyhlédli na mapě.
Jako první jsme vybrali pláž Spiaggia di Is Arutas, říkají jí “kráska z milionu kamínků”.
Tahle úžasná pláž je na poloostrově Sinis v provincii Oristano a je tvořena malými oblázky z křemenů. Kamínky z téhle pláže jsou v akváriích po celém světě. Tuny tohoto písku jsou totiž odváženy na pobřeží Costa Smeralda, odkud putují prakticky do všech koutů planety. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Chtěli jsme si něco málo odvézt na památku, ale viděla nás paní co ležela vedle a přišla nás upozornit na možnost pokuty. No vlastně nám pomalu hrozila vězením…. Takže i když byl ten písek fakt krásný, tak pár let v base nám za to nestojí…. 🚓
Popojíždíme dál k Tharrosu.
Tharros bylo starobylé město. Na wikipedii se dočtete, že ve svých spisech se o něm zmiňuje již Ptolemaios; naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově. Archeologické výzkumy prokázaly, že sídlo založili v 8. století př. n. l. Féničané. Po fénické nadvládě se město dostalo pod nadvládu Punů a později Římanů. Následující staletí byly ruiny využívány jako stavební materiál okolním vesnicím a městům. Místo je v současnosti přístupné jako muzeum pod širým nebem. Celá tahle oblast je oplocená a dovnitř se platí vstupné 5EUR/os. Ale když nechcete platit jako my, můžete se projít okolo plotu a uvidíte toho taky dost.
Šli jsme až na Capo San Marco k věži Torre di San Giovanni di Sinis.
Věž San Giovanni di Sinis, je jedním z několika signalizačních věží, postavená mezi 15.-16.-tým stoletím, s výhledem na záliv Oristano. Je asi jedenáct metrů vysoká a obvod má průměr víc než čtrnáct metrů. Vnitřní prostor je cca šest metrů široký a je vybaven nádrží, krbem a místností pro kapitány. Vstupní otvor věže je umístěn asi pět metrů nad zemí a umožňuje přístup jen po provazovém žebříku, to proto, aby se zabránilo vniknutí nepřátel. Obejít poloostrov nám docela trvalo, ani jsme se nevykoupali, jen smočili nohy od prachu a už upalovali dál. Čas kvapí a máme to ještě kus cesty.
Těšili jsme se, protože jsme měli bydlet ve vyhlášeném luxusním resortu. A pak to bylo celkem zklamání.. Nejen, že bylo těžké vůbec to najít, ale komplikací bylo i to, že recepční nemluvil jinou řečí než tou svojí hatmatilkou. Nakonec jsme svůj domeček dostali. No, domeček se tomu moc říkat nedalo, kromě postele, malé kuchyňky a jedné skříně, v celém domě nic nebylo. Všechno bylo sterilně bílé, maximálně trochu bledě modré, prostě neútulné. A vrcholem bylo, když jsme při vynášení věcí z auta museli prchat před DIVOČÁKY…. 🐖 Raději jsme to šli zaspat. Nic horšího už se přece nemohlo stát…
Neděle 2.7.2017
Všechno je neuvěřitelně nádherný. Tak jak jsme byli zklamaní první večer, tak druhý den ráno nám to vynahradilo. Divočáci sice nezmizeli, byl i silný vítr a tudíž moře bylo rozbouřené, ale nic z toho nesebralo z krásy tohoto místa. Každý pohled na jakoukoliv stranu byl nádherný. Nemohli jsme se vynadívat…
Costa Paradiso, nebo-li “rajské pobřeží”, je mnohými nazýváno „perla severní Sardinie“. Vede sem jediná přístupová cesta. No vede… Spíš se pěkně klikatí… Tenhle malý ráj je obklopen krásnými červenými skalami a malé písčité pláže, s křišťálově průzračným modrým mořem, jsou ohraničeny útesy.
Šli jsme podél skalnatého pobřeží až na pláž Spiaggia di Li Cossi. Cestou zpět jsme viděli nádherný západ slunce.
Moře je tu skutečně velkou atrakcí. Udělali jsme snad tisíc fotek a každá byla krásná, vybrat jich jen pár bylo opravdu těžké. Ty velkolepé žulové skály oranžové barvy a moře, jehož barva nejde ani popsat, byly fantastické. Za každým dalším rohem , každým kamenem, každou skálou, jsme nacházeli vždy ještě krásnější pohledy než ty předchozí. Tohle byl fakt skutečný ráj, nebo snad nebe na zemi❓❓❓ My jsme tu prakticky strávili jen dva dny a oba dny jsme měli smůlu na silný vítr. Ale i když jsme neměli šanci se tady vykoupat, tak moře bylo o to působivější. Stálo by za to vidět jak to vypadá, když je moře klidné. Sem bychom se opravdu chtěli vrátit. Po celém pobřeží tu jsou vstupy na malé osamocené pláže. Ideální pro ty, kteří chtějí uniknout davům. Jen nesmí prostě foukat vítr. 🌊🌊
Další den, pondělí 3.7.2017 jedeme prozkoumat úplný sever ostrova.
Capo Testa je malý poloostrov, správněji tedy ostrov, uměle spojený s pevninou. Obrovské, erozí opracované skalní bloky v různých odstínech růžové, žluté, šedé a bílé, tu tvoří zajímavé skalní útvary. Na pár jsme i vylezli. V historii prý sloužilo toto místo k těžbě žuly, která byla použita například na stavbu Pantheonu v Římě. V dálce je vidět Korsika, kterou spojuje se Sardinií Bonifácký průliv.
Chtěli jsme si tu zaplavat. Pláž Spiaggia di Cala Spinosa je jedna z nejkrásnějších pláží na Capo Testa. Přístup na ní je po velmi příkrých schodech. Voda je ale za to naprosto úžasná, ani by snad nebyly potřeba brýle se šnorchlem, jak je průhledná. O kousek dál jsme sjeli k pláži Spiaggia de Rena Bianca u města Santa Teresa Gallura. I tohle je krásná pláž. Bílý písek, mělká a neskutečně modrá voda…
Dál jsme jeli kolem souostroví La Maddalena. Tam jsme se původně chtěli podívat, ale je to vyhlášená oblast pro bohatý. Chtěli jsme k té slavné „Spiaggia Rosa“ (neboli Růžová pláž) na ostrově Budelli, která je růžová díky výskytu červeného korálu, ale cesta tam a ještě i trajekt by zabralo jednak dost času a i peněz. Tak jsme jeli o kousek dál na pláž Spiaggia del Principe. Právě krásou téhle pláže prý byl už před 60-lety uchvácen šejk Karim Aga Khan IV., který stál u zrodu projektu Costa Smeralda. Je to divoký úsek Sardinie, plný vůně středomořských křovin makchií, které z horských svahů směrem dolů k moři obklopují okouzlující obloukovou pláž s bílým pískem. Dolů na pláž jsme šli úzkou nejspíš deštěm vymletou stezkou. Skákali jsme po kamenech jak kamzíci. Odměnou bylo moře, barvy od tyrkysové až po smaragdově zelenou, skály vyřezané větrem, a ten západ slunce byl jako z filmu. To co tady příroda vytvořila, to ale žádný scénárista nevymyslí..
Koupání tady na Sardinii může mít jednu komplikaci: vybrat tu nejkrásnější ze stovek krásných pláží. 😀😀😀
Většina vypadá jako z katalogu cestovní kanceláře, ale ve skutečnosti jsou ještě hezčí.
A máme další den. Úterý 4.7.2017
Dnes přejíždíme do druhého úbytka na jihu ostrova. Je to nějakých zase 300km, ale plánujeme dvě zastávky, tak se nám to prodlouží o dalších 150km. První zastávkou je pláž Spiaggia della Pelosa.
Je na mysu Capo Falcone u Stintino v provincii Sassar. Byla zvolena 2. nejkrásnější pláží v Itálii (1. na Sardinii) a 4. v Evropě. Tyrkysová barva vody a její průhlednost, stejně jako jemný bílý písek, ukazuje spíš na tropickou pláž než na středomořskou. Takový Maledivy na Sardinii. Tak to musíme vidět. No ale na Maledivách není tolik lidí…. 😀😀😀 V pozadí je ostrov Piano, prý byl v minulosti používán jako pastvina pro hospodářská zvířata. Díky malé vzdálenosti od břehu musela zvířata na ostrov přeplavat. No moře bylo fakt krásný, to nepopíráme jen přes to množství lidí ho nebylo moc vidět. A ještě ke všemu nás tam požahalo množství malých fialových medúz. Takže za nás NEE❗❗❗❗
Další zastávkou byla jeskyně Grotta di Nettuno.
Neptunova jeskyně, dlouhá kolem 1200m, je jednou z nejznámějších na celé Sardinii. Nachází se ve vápencovém výběžku Capo Caccia na severozápadě Sardinie, 18km od města Alghero. Skládá se z řady sálů, průchodů, jezírek a různých chodbiček. K jeskyni je možné doplout i lodí, nachází se na úrovni hladiny moře, ale je přístupná i z pevniny, musí se ovšem sestoupit 110 výškových metrů po 656 schodech „Escala del Cabirol“. V první části jeskyně je 100m dlouhé jezero – Lago Lamarmora, které zabírá většinu prvního sálu. Celá jeskyně je krasového původu a je zdobená stalaktity a stalagmity, je tu sál s „varhany“, s „kopulí“, s „kajkami stalaktitů“..
A víte proč se jeskyně jmenuje „Neptunova“❓❓
Podle legendy zde totiž sídlil bůh všech moří – Neptun.
My jsme se tu dost zdrželi. Nemohli jsme totiž tu jeskyni najít a přitom jsme u ní stáli 😀 No tak jsme se aspoň prošli kolem. Do jeskyně jsme nešli, vstupné 13EUR, množství schodů, teplota asi 40stupňů a pak taky málo času, nás odradilo.
Bylo už dost pozdě a tak jsme uháněli. Před námi byly ještě dvě hodiny cesty.
Jsme tu. Casa Ortensia, Iglesias
Trvalo nám to déle než jsme mysleli. Museli jsme dvakrát volat a oddalovat náš dojezd. Ačkoliv jsme z fotek z Bookingu věděli jak asi bude náš nový domov vypadat, skutečnost předčila naše očekávání. Bylo už skoro jedenáct, ale paní domácí nás vřele přijala, ukázala nám celý dům a nakonec jsme měli v kuchyni připravené i překvapení. Krásný koláč, kávu a spoustu dalších pochutin. Trochu jsme ujedli, ale víc jsme se těšili do postele.
Krásné další ráno. Středa 5.7.2017
Koláč a káva nás postavili na nohy a po uplynulém vyčerpávajícím dni plánujeme pouze plážing. Vybrali jsme pláž na ostrově jen kousek od našeho úbytka.
Ostrov Isola di Sant’ Antioco, s pláží Spiaggia di Coacuaddus leží v Sulciském souostroví jihozápadně od Sardinie. S rozlohou víc jak 100 km² je čtvrtým největším ostrovem Itálie (po Sicílii, Sardinii a Elbě). Je spojen se Sardinií mostem i umělým náspem. Coacuaddus znamená v překladu “ocas koní” Je to dlouhá pláž s bílým pískem s velkými zrny, rozdělena na dvě části velkou skálou a ohraničená vápencovými útesy. Nebyla špatná, jen foukal silný vítr a nedalo se koupat. Prošli jsme jí tam a zpátky a řešili co s načatým dnem.
Koukáme do mapy a zaujme nás obrovská pláž, směrem přes záliv, na pevnině. Nastavujeme navigaci a jedeme tam. Netrefili jsme odbočku, tak jsme se museli asi dvakrát otáčet. Podle navigace jsme se sice blížili k moři, ale cesta byla čím dál tím víc divnější. Když se i polní cesta nakonec změnila na cestu jakýchsi vyjetých hlubokých bahnitých kolejí, bylo to už fakt divný. Už ani podvozku našeho auta se to nelíbilo. Když už se nám i plameňáci smáli, začali jsme hledat místo, kde se budeme moct otočit a absolvovat tu hrůznou cestu zpátky. No myslím, že tahle cesta se nám určitě vryje do paměti. Opět nás navigace poslala zkratkou. 😀😀😀 Otočili jsme se a vrátili se zpět na hlavní. Tenhle kousek cesty nám zabral zhruba hodinku. Překvapením proto bylo, že o malý kus dál byla odbočka i se směrovou cedulí k pláži, po které jsme po 10 minutách parkovali a za dalších 5 minut jsme došli na pláž, na kterou jsme se celou dobu snažili dojet. A stálo to za to.
Spiaggia delle Dune
Oslnivé dva kilometry hedvábně bílého písku. Kontrast mezi bílým pískem a mořskými barvami je nezapomenutelný! Pláž je až 300 metrů široká a je jednou z nejširších pláží na jižní Sardínii. Duny stoupají až do výšky 30 metrů. Písek je tak jemný, že i když ležíte na pláži se zavřenou pusou, máte pocit, že Vám písek chroupe mezi zubama. Tahle pláž se fakt povedla, zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Nechali jsme tam po sobě aspoň pozdrav a ještě před západem, který bychom tady ani neviděli jsme odjížděli směrem k úbytku.
Chtěli jsme si najít na ten západ nějaký pěkný místečko. A našli jsme…
Spiaggia di Portu Banda
Pláž Portu Banda je malá zátoka, u města Nebida na západním pobřeží jižní Sardinie. Je přístupná po strmých dřevěných schodech. Má délku asi 50 metrů a je velmi zvláštní. Je tvořena velmi hrubým fialovým pískem, s tmavě šedými oblázky, a je chráněna vysokými útesy tmavě červené barvy. Moře je tmavě zelené, s kamenitým a hlubokým mořským dnem, a několik metrů od břehu je pod vodou několik skalních formací, které bylo zajímavé prozkoumávat. Při západu slunce je kouzelný výhled na impozantní skálu Pan di Zucchero. A hlavně byla blízko našemu úbytku. A jak jsme posléze zjistili, západ tu stejně vidět nebyl… 😀😀😀
Čtvrtek 6.7.2017
Dnešní den jsme strávili na včerejší pláži. Okouzlila nás. Jednak Vám žádný písek nelítá všude kolem, moře je tu nádherně průzračné a skalnatá zákoutí lákají k průzkumu šnorchlováním a taky tu skoro nikdo není. Nakoupili jsme zásoby jídla a pití a zůstali tu celý den až do západu.
Pátek 7.7.2017
Opouštíme naše krásné úbytko a směrujeme se na sever. Jedeme kolem pobřeží s úmyslem, zastavit se ještě na nějaké pláži. Kousek nad Spiaggia di Portu Banda je pláž Spiaggia di Portixeddu. Je to neuvěřitelně dlouhá pláž, charakteristická jemným okrovým pískem a mořem nebeské barvy. Skoro nikdo tu nebyl. Zastavili jsme se tu ale jen pro fotku. Zaujalo nás především množství písku, které jakoby se vylévalo z pláže až na silnici.
LOUČÍME SE SE SARDINIÍ
Týden utekl jako voda a náš poslední den nebo spíš jen večer, jsme strávili ve společnosti našich přátel, kteří si stejně jako my, vybrali začít léto na Sardinii. Vlastně jsme se na tomto společném večeru domluvili již při našem přesunu ze severní části Sardinie do úbytka na jihu ostrova, kde jsme se, opravdu náhodou, potkali po cestě z Tharrosu domů. Ukradli jsme spolu i pár melounů 🍉🍉🍉 na nedalekém poli a s příslibem společné večeře jsme se rozloučili.. No a dnes jsme se potkali v jednom agriturismu asi hodinku cesty od letiště. Večeře byla výtečná, jak jinak, po večeři jsme jeli do úbytka přátel, kde jsme dopovídali všechno co jsme nestihli při večeři a zhruba ve tři ráno jsme odjížděli na letiště.
